Jak jsme navštívily „Pajdácký večírek“

Čeho je na naší škole nejvíce? Největší množství je samozřejmě studentů – a hned po nich letáků zvoucích na nejrůznější párty, oslavy, pařby a večírky. Sandra a já, obě v polovině druhého ročníku, máme na kontě žalostně málo účastí na těchto akcích. Proto jsme se v zápalu patriotství nechaly zlákat mile vypadajícím letáčkem zvoucím na Pajdácký večírek v 7. nebi.

Ve středu 2. dubna kolem osmé hodiny, jak hlásal letáček, jsme tedy s řádnou party náladou vyrazily. Po chvilce hledání a pivu na kuráž jsme konečně prošly pod modře zářícím neonovým štítem Sedmého nebe a byly jsme TAM.
Nerozházel nás uvítací výbor ve dveřích hodnotící naše vzezření zrakem zkušených dobytkářů ani navoněné nagelované osazenstvo rozdělené striktně na chlapečky u jedněch stolů (usrkávající pivko) a holčičky u druhých (usrkávající džus či – v touze odvázat se – džus s vodkou). Nerozházela nás ani podivná tuc-tuc hudba (letáček hlásal, že v baru jsou dvě stage, jedna „POP“, druhá Oldies a CZ). Abychom se rozkoukaly, usedly jsme na jeden drink. DJ nevypadal, že by chtěl do konce života pouštět něco jiného než své trance cosi. Za jeho zády promítaly tři obrazovky záběry z blíže neidentifikovatelné párty plné prsatých, blonďatých, polonahých a viditelně sjetých slečinek a my jsme si stále více uvědomovaly, jak moc se sem nehodíme. Sandra nenápadně ukrývala pyramidky na opasku a kovový náramek, já tiskla svoji hippísáckou kabelku co nejdále do stínu. Ohodnotily jsme místní osazenstvo jako kategorii „šampónci“, „frikulíni“, místy „metrosexuálové“ a rozhodly se, že jestli někde v tomto klubu má být večírek pedagogické fakulty, tak ve spodním patře, u Oldies stage. Mocnými hlty (šampónci zalapali po dechu) jsme dopily své nápoje a odebraly se zkusit nižší poschodí klubu, které svojí tajemnou modrou září slibovalo, že si konečně trsnem.
Zklamání nemohlo být větší.
Fotbálek, bar, křesílka – vše za mříží, vše liduprázdné, tiché; šeptající jen potměšilou poznámku, že jsme se asi nechaly napálit nejapným aprílem. Taháme z kapes letáčky a kontrolujeme datum: hlásá stále stejně nadšeně 2. duben. Naše nadšení však vyprchává stejně rychle jako bublinky ze zteplalého šampaňského. Stoupáme po schodech zpátky na ulici a zbytek večera se snažíme smýt ze zápěstí ohavná razítka připomínající nám naši prohru. Pařbu odkládáme na neurčito a odcházíme tuto špatnou zkušenost někam zapít.

Poučení pro příště a pro další generace: 7. nebe sucks. A na pajdácké večírky jedině na Favál – nebo zkrátka kamkoliv, kde to nesmrdí šampónem.